Videa, kapesníčky a spousta filozofování

19. dubna 2016 v 16:05 | Mags |  Nezaslaná písmenka
Drahý příteli,

posedávám tu na nepohodlné, příliš tvrdé židli, popíjím horké kapučíno, díky kterému jsem si už stihla spálit nepoučný jazyk, naslouchám textům Melanie Martinez a dumám. Díky studijnímu volnu se mi dnes poštěstilo a strávila jsem den s tátou, který poprvé v mém životě vytáhl staré kazety a pustil mi záběry z jeho dětství a ze svatby. Musím říct, že mi ze začátku všechna ta videa připadala spíše vtipná (scéna, kde táta poslepu poznal, která noha patří mé mámě se slovy "Mám ji prostě ošahanou!", mě zkrátka dorazila), ale po hlubším zamyšlení se mé pocity vydaly na horskou dráhu, a to z celkem prostých důvodů. Moji rodiče nejsou tací, jako byli tříve, a při pomyšlení, že se tohle jednoho dne stane i mě a dospěju ve člověka, jemuž podobní se mi dnes třeba i hnusí, chci začít hystericky brečet (doufám, že máš zásobu kapesníků, příteli) a uklidňovat mé pochroumané ego, že na své nynější já určitě nikdy nezapomenu.

Na jednu stranu je mi celkem jasné, že se měníme všichni (i když lidem, kteří si nechají vytetovat I can't change, to asi zase tolik jasné není), je to přirozený proces, který nezastavíme a šedesátiletý důchodce se nemůže chovat stejně jako batole, na stranu druhou mi však můj vrozený feminismus nedovoluje, abych nechala pusu zavřenou. Proč bychom se měli měnit, pokud to nechceme my sami? Mé rodiče změnilo prostředí, ve kterém dnes žijí, a stejně tak spoustu dalších lidí. Oni si vybrali manželství a zodpovědnost ohledně svých potomků, ne sebrání kousku povahy. Když se na ně podívám, oběma jim chybí svobodné uvažování, které kdysi bývalo značnou součástí jejich osobnosti, a i když se jedná o malé rozhodnutí, musí se spolu shodnout, protože jinak by se na sebe hněvali. Já tedy nevím, zda je to takhle u všech ostatních rodin také a já tím pádem mluvím o něčem naprosto obyčejném, co jindy nestojí za zmínku, ale nedělá nás právě rozdílnost názorů inteligentními bytostmi? Nemluvím teď o kompromisech, které se dělají za účelem míru apod., nýbrž o schopnosti vidět věc jinak a nezalézt hned zbaběle pod stůl, když se ani jeden cizí názor neshoduje s tím tvým. Mluvím o tom, že být jiný neznamená být špatný, že se nemusíme měnit, když naše myšlení, mluvení a celkově bytí zrovna nevyhovuje rozmarům společnosti. Správná komunita by měla být různorodá, ne jednotvárná. Alespoň chci, aby taková byla.

Přeji si toho snad příliš? Zřejmě ano. Zastávám názor, že změna je špatná, a přesto bych nejradši lusknutím prstu změnila společnost. Je v tom kapka romantismu, nemyslíš? Rozervaný hrdina v koutě místnosti stěžující si na věčné odsuzování, přičemž on sám se nedopouští ničeho jiného... Možná nad tím příliš přemýšlím. Jedná se přece jen o hloupá, nekvalitně natočená videa. Jedná se o zaprášené kazety, které až doteď ležely hluboko pod bratrovou postelí. A přesto...

Zatím tedy na shledanou, příteli. Slibuji, že příště se budeme zabývat méně filozofickými otázkami.
S láskou,
Maggie
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mynakedsoul mynakedsoul | Web | 25. dubna 2016 v 15:37 | Reagovat

hah, tohle mi připomnělo věty z knihy the perks of beeing a wallflower "I know these will all be stories some day, and our pictures will become old photographs. We all become somebody’s mom or dad. But right now, these moments are not stories. This is happening. I am here, and I am looking at her. And she is so beautiful. I can see it. This one moment when you know you’re not a sad story. You are alive. And you stand up and see the lights on the buildings and everything that makes you wonder. And you’re listening to that song, and that drive with the people who you love most in this world. And in this moment, I swear, we are infinite.”  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama